Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2971

 Nahoru[Náhrada nemajetkové újmy]

Podle ustanovení § 2894 odst. 2 povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu stíhá škůdce, pokud byla sjednána, nebo pokud to stanoví zvlášť zákon.

Zákon tak stanoví jednak v ustanovení § 2956 až § 2959 v souvislosti s újmou na zdraví, jednak v komentovaném ustanovení. Ustanovení § 2971 tak představuje jakousi generální, klauzuli, či spíše určitou zbytkovou kategorii povinnosti náhrady nemajetkové újmy pro případ, že taková povinnost není dána již ustanovením § 2956 až § 2959, případně jinou zvláštní úpravou (srov. náhradu újmy za narušení dovolené podle ustanovení § 2543 odst. 1, či náhradu nemajetkové újmy způsobené nekalou soutěží podle ustanovení § 2988).

Aktivně legitimovaný

Zatímco ustanovení § 2956 až § 2959 počítají výslovně s odčiněním nemajetkové újmy způsobené člověku, v ustanovení § 2971 je použit pojem osoba, což navozuje dojem, že oprávněnou by mohl být nejenom člověk, ale též právnická osoba. Pro závěr připouštějící oprávnění též u právnické osoby hovoří např. úprava nekalé soutěže (srov. ustanovení § 2988, které připouští právo právnické osoby na mj. přiměřené zadostiučinění), opačnému závěru nasvědčuje znění ustanovení § 2971, které osobu oprávněnou definuje jako každého, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Osobní neštěstí lze přitom vnímat jako protiklad pojmu vlastní štěstí, které v ustanovení § 3 odst. 1 spojuje výlučně s člověkem.

Domníváme se, že není důvodu právnickou osobu z aplikace ustanovení § 2971 vylučovat "pouze" s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1, nicméně judikatura vyšších soudů k této otázce – pokud je nám známo - dosud není dostupná, tedy nelze vyloučit opačný závěr. Z povahy věci je však zjevné, že vznik nemajetkové újmy u právnické osoby bude spíše otázkou teoretickou. O tom ostatně svědčí též dosavadní absence judikatury.

Osobou oprávněnou podle ustanovení § 2971 může být jak primárně poškozený (přímo poškozený), tak poškozený sekundárně (nepřímý poškozený, tj. poškozený v případě reflexní újmy), jsou-li pro to splněny podmínky, tj. důvodné pociťování újmy jako osobního neštěstí a současně další podmínky uvedené níže.

Další podmínky pro vznik povinnosti odčinění újmy

Nemajetková újma, která má být nahrazena (resp. odčiněna), je taková, kterou poškozený důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které současně nelze jinak odčinit.

Pocit osobního neštěstí je subjektivním pocitem poškozeného, který objektivně nelze zjistit jinou osobou a na jeho vznik a rozsah lze usuzovat z vnějších projevů poškozeného. Odčinit je třeba takový pocit v případě, že je vnímán důvodně. To souvisí s východiskem, že nelze po škůdci spravedlivě požadovat, aby odškodnil – s nadsázkou řečeno - celý svět.

Důvodně pociťované osobní neštěstí je škůdce povinen nahradit, jestliže újma byla způsobena protiprávním činem a odůvodňují-li to dále zvláštní okolnosti, za nichž újmu způsobil, zejména:

a) porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost,

Nepostačuje porušení jakékoli právní povinnosti, je vyžadováno porušení právní povinnosti důležité, tj. důležité z hlediska právem chráněného zájmu. Může jít o povinnost zákonnou i smluvní, neboť v tomto směru zákon omezení nestanoví.

Nedbalost teorie tradičně rozlišuje vědomou (škůdce věděl, že může svým jednáním škodu způsobit, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí) a nevědomou (škůdce nevěděl, že svým jednáním může škodu způsobit, ačkoli to předvídat mohl a měl vzhledem k okolnostem i svým osobním poměrům), k oběma srov. též ustanovení § 16 odst. 1 TZ. Hrubá nedbalost je pak nedbalostí nejvyšší intenzity, kdy jednání škůdce svědčí o jeho lehkomyslném přístupu k plnění povinností, jestliže škůdce zanedbá požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 publikovaný pod č. 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podmínka porušení důležité právní povinnosti a podmínka zavinění ve formě hrubé nedbalosti musejí být splněny kumulativně.

b) způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

V tomto případě není současně podmínkou porušení důležité právní povinnosti, naopak je však podmínkou zavinění ve formě úmyslu.

U úmyslu teorie rozlišuje úmysl přímý (škůdce chtěl škodu, resp. újmu způsobit) a nepřímý (škůdce věděl, že svým jednáním může škodu či újmu způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn; srozuměním je přitom nutno chápat též smíření škůdce s tím, že škodu může způsobit), srov. též ustanovení § 15 TZ.

Jde-li o touhu ničit a ublížit, v tomto směru zákon v podstatě jinými slovy opisuje svévoli a škodolibost, jak jsou tradičně vykládány. Svévolně jedná škůdce, který škodí z touhy způsobit škodu (přitom pro škůdce není podstatné, komu škodu způsobí, činí mu potěšení již sama skutečnost, že škodí). Škodolibě jedná škůdce, který chce způsobit škodu, případně újmu (ublížit), konkrétní osobě. K tomu srov. též komentář k ustanovení § 2969 odst. 2 a Důvodovou zprávu¹ k němu. Komentované ustanovení tedy částečně duplikuje úpravu v ustanovení § 2969 odst. 2 (v té části, v níž v ustanovení § 2969 odst. 2 jde ve skutečnosti o náhradu nemajetkové újmy).

Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou, která je v příkrém rozporu s dobrými mravy a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1334/2008).

Výčet zvláštních okolností v ustanovení § 2971 je demonstrativní (srov. pojem "zejména").

Účel náhrady podle ustanovení § 2971

Vzhledem k tomu, jak jsou definovány zvláštní okolnosti způsobení újmy (jako jedna z podmínek pro přiznání náhrady podle komentovaného…