Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2937

 Nahoru[Odpovědnost za škodu způsobenou povahou věci]

Ustanovení § 2937 NOZ se svojí konstrukcí poněkud blíží § 421a ObčZ, nicméně nelze přehlédnout řadu podstatných odlišností.

V prvním odstavci komentované ustanovení zakládá objektivní odpovědnost za škodu způsobenou vlastní povahou věci s možností liberace, ve druhém odstavci až poněkud kazuisticky upravuje některé specifické případy odpovědnosti.

Škoda způsobená povahou věci

Ustanovení § 2937 odst. 1 upravuje odpovědnost za škodu způsobenou vlastní povahou věci. Předpoklady vzniku odpovědnosti podle § 2937 odst. 1 jsou tyto:

1. působení povahy věci,
2. vznik škody,
3. příčinná souvislost mezi povahou věci a vznikem škody.

Věcí ve smyslu § 489 je opět třeba rozumět všechno, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí, tj. věci hmotné i nehmotné.

Významné je působení povahy věci. Odpovědnost podle § 2937 nevzniká, pokud ke škodě došlo v důsledku jednání osoby, pokud např. osoba aktivně jednala tak, že způsobila či zvýšila nebezpečnost věci pro okolí (srov. rozdíl mezi škodou způsobenou jednáním člověka, který věc použil jako nástroj, kdy není dána odpovědnost podle § 2937, a škodou způsobenou povahou věci bez lidského přičinění, kde naopak odpovědnost podle § 2937 dána být může).

Příčinná souvislost musí být dána mezi povahou věci a vznikem škody. Ustanovení § 2937 odst. 1 neomezuje své použití pouze na škodu způsobenou použitím (věci k plnění povinnosti) jako v § 2936. Může tedy jít též o situaci, kdy škodu způsobí věc sama od sebe, aniž byla použita, tj. samovolným působením. V tomto směru je proto použitelnost § 2937 odst. 1 širší než u § 421a ObčZ.

Aktuálně diskutovanou otázkou například v oblasti zdravotnictví je odpovědnost za škodlivý následek povinného očkování, které ačkoliv použito lege artis, u některých osob vyvolává nežádoucí, někdy dokonce nepředvídatelný účinek. Tuto otázku otevřel zejména Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, publikovaném pod č. 97/2015 Sb., v němž konstatoval, že stanoví-li stát povinnost očkování (zdůvodněnou obecným zájmem na proočkovanosti populace) a zároveň sankci pro případ odepření strpět vakcinaci, musí se zamýšlet i nad situací, při níž eventuálně způsobí výkonem práva očkované osobě újmu na zdraví, přičemž do doby přiměřené reakce zákonodárce pro odškodnění oprávněných nároků poškozených připadá do úvahy právní úprava náhrady majetkové a nemajetkové újmy v NOZ. Následně byla diskutována otázka, zda v této souvislosti lze dovozovat odpovědnost státu za škodu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V rozsudku ze dne 27. 5.2015, sp. zn. 25 Cdo 3953/2014, se touto otázkou zabýval též Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že v těchto případech nejde o odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť aplikace očkovací látky není výkonem veřejné moci vůči pacientovi podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž plněním závazku, a proto připadá v úvahu odpovědnost podle ustanovení § 421a ObčZ (nyní § 2937 odst. 1, pozn. aut.). Nejvyšší soud přitom zdůraznil též to, že poskytovatel zdravotních služeb není orgánem státu, při provádění povinného očkování nevykonává státní správu a nevystupuje v roli úřední osoby. Za účinnosti NOZ je situace pro pacienta méně příznivá, neboť odpovědnost podle § 2937 odst. 1 je sice koncipována jako objektivní, avšak s možností liberace, pokud jinak odpovědná osoba prokáže, že nezanedbala náležitý dohled. Lze předpokládat, že uplatnění liberačního důvodu u aplikace očkovací látky bude pravidlem, a tedy nebude možné se de lege lata domoci náhrady případné újmy. Navzdory apelu Ústavního soudu totiž úprava upravující odpovědnost státu za výrazně negativní následky povinného očkování a povinnost státu vzniklou újmu nahradit dosud přijata nebyla.

Osoba odpovědná za škodu

Konstrukci odpovědnosti za škodu způsobenou věcí bez ohledu na její použití (tj. způsobenou též samovolným působením věci) odpovídá též úprava osoby povinné k její náhradě. Osobou povinnou k náhradě škody je osoba, která nad věcí měla mít dohled, tj. osoba, která měla kontrolovat řádné fungování věci a naopak vyloučit (omezit) způsobení škody věcí.

Nelze-li takovou osobu určit (taková osoba vůbec není, není známa nebo je spor ohledně takové osoby), uplatní se nevyvratitelná domněnka (srov. "platí, že..."), že touto osobou je vlastník.

Nevyvratitelná domněnka je logicky zdůvodněná tím, že nejčastěji je osobou, která má nad věcí dohled, právě vlastník, a pokud nikoliv, je to právě vlastník, kdo věc svěřuje jinému (tedy vybírá osobu, která má nad věcí dohled) a kdo současně zná osobu, která nad věcí má mít dohled, takže tuto osobu může určit. Proto se také následně neuplatní fikce odpovědnosti vlastníka podle § 2937 odst. 1.

Objektivní odpovědnost

Odpovědnost podle § 2937 odst. 1 je opět konstruována jako objektivní,¹ tzn. k jejímu vzniku není vyžadováno porušení povinnosti ani zavinění. Jde svojí podstatou o odpovědnost za výsledek.

Liberační důvody

Odpovědnosti podle § 2937 odst. 1 se lze zprostit, pokud jinak povinná osoba prokáže, že nad věcí nezanedbala náležitý dohled. V tomto směru se tedy odpovědnost v porovnání s úpravou v § 421a ObčZ významně zužuje.

Náležitý dohled je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétní situaci a okolnostem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1333/2001). Nejde o nejlepší možnou úroveň kontroly (dohledu) nad věcí, ale rozumnou míru dohledu, kterou lze legitimně předpokládat (k předpokladu rozumnosti srov. § 4 odst. 1). Požadavky na náležitý dohled budou ovlivněny objektivními i subjektivními faktory (jiný požadavek je na dohled nad věcí u profesionála, jiný u běžné osoby).

Škoda způsobená pádem nebo vyhozením z místnosti (podobného místa)

Druhý odstavec komentovaného ustanovení zřejmě navazuje na historickou úpravu (§ 1318 OZO), s prvním odstavcem souvisí pouze částečně. Zatímco u pádu věci může jít o projev vlastní povahy věci bez přičinění jiné okolnosti nebo osoby (nicméně může jít též o pád v důsledku působení osoby či vnějších okolností), u vyhození věci je již zjevně nutné lidské působení, nestačí samotná povaha věci. V obou případech (pád, vyhození věci) musí jít o pohyb věci ven z místnosti či podobného místa, nevztahuje se tedy k pádu uvnitř místnosti.

Úprava v druhém odstavci se z povahy věci může vztahovat pouze k věcem hmotným (nikoliv nehmotným).

Druhý odstavec v podstatě speciálně upravuje osobu odpovědnou za škodu vzniklou dvěma specifickými způsoby: škodu způsobenou…