Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2949

 Nahoru[Lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody]

V komentovaném ustanovení zákonodárce – podobně jako u škody na odložených věcech v § 2945 odst. 2 – limituje dobu, po niž lze právo na náhradu škody uplatnit. Tato limitace je ovšem vyloučena v případech uvedených ve druhém odstavci. V tom se úprava náhrady škody na věcech vnesených liší od úpravy náhrady škody na věcech odložených. Projevuje se zde zvláštní charakter poskytování ubytovacích služeb.

Uplatnění práva na náhradu škody

Uplatnění práva na náhradu škody je jednostranné právní jednání. Musí se proto dostat do sféry adresáta, tj. ubytovatele, a musí být natolik určité a srozumitelné, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, že jde o uplatnění práva na náhradu škody na vnesené věci (nestačí pouhé oznámení o vzniku škody, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 31/2001). Zákon nestanoví speciální požadavky ve vztahu k formě, právo lze podle judikatury uplatnit též ústně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2329/2006).

Domníváme se, že i ve vztahu k právu na náhradu škody na vnesených věcech se uplatní závěry judikatury, která dovodila, že právo na náhradu škody lze uplatnit také u vedoucího provozovny či jiného zaměstnance provozovny, pokud poškozený nemohl vědět, že k přijetí takového oznámení byl provozovatelem určen někdo jiný [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 70/82 (Rc 8/1985)].

Ustanovení § 2949 odst. 1 nestanoví výslovně, který subjekt má právo na náhradu škody u ubytovatele uplatnit. Oprávněným k náhradě škody podle § 2946 je ubytovaný, bez ohledu na to, zda je vlastníkem věci, na níž vznikla škoda (srov. komentář k § 2946). Z § 2949 odst. 1 nicméně neplyne žádné omezení ohledně osoby, která by právo na náhradu škody měla uplatnit, zákonodárce používá trpný rod ("neuplatní-li se právo..."). Dovozujeme proto, že toto právo může uplatnit nejenom osoba oprávněná k náhradě škody (ubytovaný), ale též jiná osoba (vlastník, v jehož zájmu může být včasné uplatnění práva na náhradu škody u ubytovatele),¹ tzn. že § 2949 odst. 1 omezuje lhůtu pro uplatnění práva, nikoliv však okruh osob, které právo mohou uplatnit.

Subjektivní lhůta pro uplatnění práva

Jako první zákon stanoví povinnost uplatnit právo na náhradu škody bez zbytečného odkladu.

Lhůta bez zbytečného odkladu začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, jde tedy o lhůtu subjektivní.

Konkrétní délka doby bez zbytečného odkladu závisí na individuálních okolnostech v jednotlivé věci, může se pohybovat v rozmezí hodin až dnů, její délka je ohraničena objektivní patnáctidenní lhůtou. Z toho dovozujeme, že subjektivní lhůta podle § 2949 odst. 1 by měla být vykládána spíše restriktivně, jako velmi krátká.

Objektivní lhůta pro uplatnění práva

Dále zákon stanoví objektivní patnáctidenní lhůtu, která počíná plynout dnem následujícím po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět, tzn. z okolností muset zjistit, že došlo ke vzniku škody a kdo za ni odpovídá.

Následky zmeškání lhůty a vztah k promlčení

Ve lhůtách (subjektivní a objektivní) podle § 2949 odst. 1 je třeba právo uplatnit u ubytovatele (k tomu srov. shora). Jde o hmotněprávní lhůty, tedy před jejich uplynutím musí uplatnění práva (právní jednání) dojít do sféry dispozice adresáta (ubytovatele). Pouhé odeslání, předání k poštovní přepravě nestačí.

Zmeškání těchto lhůt nemá samo o sobě za následek prekluzi (v tomto směru je tedy současná úprava ve vztahu k poškozenému příznivější než předchozí, srov. § 436 ObčZ) ani promlčení práva, nejde o speciální úpravu promlčení. Jestliže však ubytovatel namítne (tzn. jedná se o procesní námitku uplatnitelnou v řízení před soudem), že právo nebylo u něj uplatněno včas, soud poškozenému právo na náhradu škody nepřizná. Tím se § 2949 odst. 1 svými…