dnes je 25.6.2022

Input:

Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2951

15.6.2020, , Zdroj: Verlag Dashöfer

4.3.1.3.1.1
Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2951

JUDr. Monika Schön, Ph.D.

[Způsob náhrady škody a odčinění nemajetkové újmy]

V ustanovení § 2894 rozlišuje mezi újmou na jmění, kterou označuje jako „škoda” a imateriální „újmou”.

Škoda je nově definována jako újma na jmění (srov. ustanovení § 2894 odst. 1), tj. újma na aktivech i pasivech, nikoli již pouze újma na majetku, tj. na aktivech (k povinnosti nahradit škodu spočívající ve vzniku dluhu srov. například ustanovení § 2952 věta druhá). Připomeňme, že judikatura vztahující se k předchozí právní úpravě náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu vylučovala (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2005). Od tohoto pojetí se tedy nová právní úprava výrazně odklání.

Rozlišování náhrady škody a imateriální újmy má význam jednak ve vztahu ke vzniku povinnosti nahradit škodu či újmu (srov. ustanovení § 2894 odst. 2), jednak ve vztahu ke způsobu náhrady (srov. komentované ustanovení). Původce škody i nemajetkové újmy zákon nicméně shodně označuje jako škůdce.

Náhrada škody a hodnotová východiska

Škodu lze nahradit zásadně dvěma způsoby: Uvedením do předešlého stavu (restitutio in integrum) a náhradou v penězích (relutární restituce).

Uvedením do předešlého stavu je sledována kompenzační funkce náhrady, kdy stav jmění (statků) poškozeného má být po realizaci náhrady zásadně nezměněn v porovnání s původním stavem. Nejde pouze o totožnost hodnot před vznikem škody a po její náhradě (o totožnou výši hodnoty majetku). Při naturální restituci jde též o totožnost stavu, struktury jmění. K „pouhému” zachování hodnot naopak směřuje relutární restituce, při níž je sice vyrovnána majetková ztráta (hodnota jmění je tedy stejná před vznikem škody a po její náhradě), struktura jmění před vznikem škody a po náhradě však totožná není (např. poškození věci je nahrazeno penězi).

Jestliže Důvodová zpráva1 předpokládá preferenci náhrady škody uvedením do předešlého stavu, tomuto názoru zákonodárce lze s ohledem na formulaci zákona (a převažující praxi) přisvědčit jen stěží.

Je pravdou, že uvedení do předešlého stavu zákon uvádí na prvním místě (srov. větu první ustanovení § 2951 odst. 1), což lze snad chápat jako určité hodnotové vyjádření zákonodárce (snaha primárně dosáhnout totožnosti struktury statků, což zákonodárce považuje zřejmě obecně za příznivější z hlediska poškozeného, přičemž odlišné řešení, tj. relutární náhrada, připadá v úvahu jen za dále stanovených podmínek).

Nelze však přehlédnout, že hned v následující větě komentovaného ustanovení je uvedeno, že relutární restituce se uplatní:

a) není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné, nebo

b) žádá-li o to poškozený.

Způsob náhrady škody tak bude záviset především na vůli poškozeného, který má právo si jej zvolit. Lze – s přihlédnutím k dosavadní praxi - předpokládat, že volba relutární restituce bude v praxi převládat, a proto i přes odlišné východisko zákonodárce nedojde k zásadní změně oproti předchozí právní úpravě.

Volba způsobu náhrady škody

Pokud (resp. přesněji řečeno dokud) si poškozený nezvolí peněžitou náhradu a za podmínky, že je to dobře možné, je škůdce podle ustanovení § 2951 odst. 1 povinen k uvedení do předešlého stavu. Teprve poté, co poškozený zvolí peněžitou náhradu, je škůdce povinen k tomuto způsobu náhrady škody.

Zákon nestanoví žádné zvláštní požadavky na způsob provedení volby způsobu náhrady škody ze strany poškozeného. Může tedy jít o výslovné (písemné či ústní) i konkludentní právní jednání, z něhož je zřejmé, že tuto volbu provedl. O provedení volby půjde nejenom v případě jednoznačně formulované žádosti o relutární náhradu adresovanou škůdci, ale též například v případě podání žaloby na zaplacení peněžité částky, z níž je zřejmé, že poškozený zvolil tento způsob náhrady. Stále se ovšem jedná o právní jednání vůči škůdci, tzn. vůči škůdci má účinky teprve doručením, resp. okamžikem, kdy se dostane do sféry dispozice škůdce [k tomu srov. závěry judikatury vztahující se k účinkům právního jednání vůči nepřítomné osobě, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006 (Rc 153/2008)].

Volba způsobu náhrady je právním jednáním. Vztahují se na ni tedy též obecné požadavky na právní jednání a výkon práva uvedené mj. v obecné části NOZ (srov. zejména ustanovení § 8). Nelze tak například akceptovat volbu relutární náhrady, která by měla šikanózní charakter (srov. ustanovení § 8).

Zvolil-li si jednou poškozený relutární způsob náhrady škody, je právním jednáním, jímž volbu ve vztahu ke škůdci provedl, vázán a nemůže takovou volbu bez souhlasu škůdce měnit (jde o projev zásady vázanosti vlastním právním jednáním).

Od změny již jednou provedené volby relutární náhrady je nutno odlišovat situaci, kdy poškozený takovou volbu neprovedl, domáhal se primárně uvedení do předešlého stavu, avšak později se ukázalo, že uvedení do předešlého stavu již není možné (případně není dobře možné), a teprve v důsledku tohoto zjištění poškozený změnil svůj požadavek tak, že nově se domáhá náhrady v penězích. Uplatnil-li poškozený svůj nárok na náhradu škody u soudu včas (před uplynutím promlčecí doby), nemá na promlčení vliv ani to, že v průběhu řízení (např. v reakci na výsledky provedeného dokazování) změní žalobu tak, že se začne nově domáhat náhrady v penězích (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2911/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 55/2014).

Škůdce možnost volby způsobu náhrady škody nemá. V tomto směru je tedy favorizován poškozený. Též v tom se projevuje důvod vzniku povinnosti k náhradě škody.

Poškozený není povinen relutární náhradu použít na opravu poškozené věci, pořízení nové věci apod. Je výhradně záležitostí poškozeného, jak náhradu použije.

Navrácení do předešlého stavu

Jestliže si poškozený nezvolí peněžitou náhradu, zásadně má být škoda nahrazena uvedením do předešlého stavu, to však pouze za podmínky, že uvedení do předešlého stavu je dobře možné.

Nejprve je nutno zkoumat, zda je naturální restituce vůbec reálně možná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005, ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006, a ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1030/2006, uveřejněné pod č. C 5251, C 5516 a C 6078 v Souboru rozhodnutí, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2009, sp. zn. 25 Cdo 567/2007). Jestliže nikoli, nelze o náhradě uvedením do předešlého stavu ani uvažovat. Teprve po zjištění, že reálně možná je, se lze zabývat otázkou, zda je – slovy zákonodárce – dobře možná.

S ohledem na odlišnou terminologii předchozí (srov. ustanovení § 442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a současné právní úpravy a též s ohledem na proklamaci zákonodárce v Důvodové zprávě zjevně nelze ztotožňovat spojení „dobře možné” s pojmem „účelné”. Napříště tedy nemá být zkoumána účelnost uvedené do předešlého stavu, racionalita z hlediska ekonomického apod. I v případě, že uvedení věci do předešlého stavu je nákladnější než relutární náhrada, obecně je preferována naturální restituce. Teprve při výrazném nepoměru by zřejmě bylo možné dospět k závěru, že právě tehdy se jedná o případ, kdy uvedení do předešlého stavu není dobře možné. Vždy bude nutno zvažovat více faktorů – charakter poškození věci, rozsah poškození, postup pro navrácení do předešlého stavu, náklady atp. Význam může mít též vztah poškozeného k poškozené věci, obecný zájem na uvedení věci do předešlého stavu (např. u poškození historické památky je dán obecný zájem na její opravě, hledisko nákladnosti takové opravy je sekundární) aj. Pokud je nám známo, otázkou toho, kdy je naturální restituce dobře možná, se tuzemská judikatura vyšších soudů dosud podrobněji nezabývala.

Uvést poškozenou část jmění do předešlého stavu může škůdce sám či za pomoci jiné osoby (na náklady škůdce).

Rozdíl v hodnotách při náhradě uvedením do předešlého stavu

Při náhradě škody uvedením do předešlého stavu může dojít k situaci, kdy původně poškozená část majetku sice byla navrácena do původního stavu, avšak došlo k rozdílu v hodnotách tohoto majetku před vznikem škody a po její náhradě. Může dojít ke dvěma typovým situacím:

a) poškozená část majetku je sice uvedena do předešlého stavu, avšak její reálná hodnota se snížila,

K této situaci dochází typicky při poškození osobního automobilu při havárii, kdy havárií poškozené vozidlo je sice opraveno, avšak jeho reálná hodnota se výrazně snížila (bez ohledu na provedenou opravu) v důsledku havárie. V takovém případě judikatura dovodila, že poškozený má nad rámec provedené opravy dále právo na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi obvyklou hodnotou vozidla před poškozením a obvyklou hodnotou vozidla po opravě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017).

b) poškozená část majetku je uvedena do předešlého stavu, uvedením do předešlého stavu se však její hodnota zvýšila.

Může ovšem dojít též k opačné situaci, kdy reálná hodnota opravené věci převyšuje její hodnotu před vznikem škody, tj. kdy uvedením do předešlého stavu fakticky dochází k obohacení na straně povinného. Teoreticky v takovém případě lze uvažovat o povinnosti takové obohacení vydat podle ustanovení § 2991 a násl.. Je ovšem nutno zohlednit specifika, tzn. zejména okolnost, že obohacení zde bylo poškozenému de facto vnuceno (nelze nijak přičítat poškozenému, že mu škůdce způsobil škodu, ani že splnil svou povinnost škodu nahradit uvedeném do předešlého stavu). O povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tak podle našeho názoru lze uvažovat spíše ve výjimečných případech, kdy obohacení je většího rozsahu a jeho vydání se s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jeví jako spravedlivé.

Kombinace naturální a relutární náhrady škody

Zákon nevylučuje možnost kombinace naturální a relutární náhrady.

Ta připadá v úvahu například za situace, kdy uvedením do předešlého stavu je sice dosaženo toho, že věc je v původním stavu, i přesto však došlo v důsledku jejího poškození ke snížení její hodnoty (srov. shora zmiňovaný případ havarovaného vozidla), případně poškozenému vznikne další škoda v důsledku toho, že opravovanou věc nemůže určitou dobu používat a musí vynaložit další náklad na zajištění náhradní věci (např. v poškozeném bytě nemůže bydlet, vynaloží nájemné na užívání jiného bytu trvající po dobu opravy apod.). Vedle naturální náhrady je pak k vyrovnání hodnot nutná ještě náhrada relutární [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017 (R 8/2019)].

Náhrada (odčinění) nemajetkové újmy

Nemajetkovou újmu z povahy věci nelze nahradit uvedením do předešlého stavu.2 Proto má být odčiněna přiměřeným zadostiučiněním. Tento rozdíl oproti škodě na jmění je vyjádřen též použitím odlišných termínů („odčinění” a „zadostiučinění”).

Smyslem a účelem odčinění nemajetkové újmy je v maximální možné míře vyvážit či zmírnit nepříznivé následky neoprávněného zásahu (účel satisfakční).

Přiměřenost tak je nutno posuzovat jednak z celkové povahy, jednak z jednotlivých okolností konkrétního případu. Je nutno přihlédnout k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění osoby ve společnosti (ve vztahu k újmě na osobnosti fyzické osobnosti srov. závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 235/2017, či v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4685/2018).

Judikatura v poslední době směřuje k tomu, že účelem zadostiučinění nemusí být „pouze” odčinění nemajetkové újmy, ale připouští, že zadostiučinění může mít též sankční a preventivní charakter (s cílem odradit případné další rušitele), k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, uveřejněný pod č. 43/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, a mnohé další.

Zadostiučinění může mít povahu morální (např. omluva) či relutární. Teoreticky lze uvažovat též o jejich kombinaci. Ač by se snad při prvním pohledu na druhý odstavec komentovaného ustanovení mohlo zdát, že peněžité zadostiučinění bude jen výjimečným způsobem náhrady (srov. spojení „nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění…”), ve skutečnosti se jedná o nejčastější způsob realizovaného zadostiučinění.

Způsob a rozsah náhrady nemajetkové újmy

V případě soudního sporu je na žalobci (poškozeném), aby zvolil (a odůvodnil) způsob odčinění způsobené nemajetkové újmy. V úvahu připadají různé způsoby, které mohou vést k nápravě či zmírnění účinků do sféry poškozeného, například omluva, odvolání difamujícího výroku aj. Jak již ovšem shora uvedeno, nejčastěji uplatňovaným způsobem odčinění nemajetkové újmy je náhrada v penězích. U některých typů nemajetkové újmy (např. bolestné, srov. ustanovení § 2958) se jedná o jediný zákonem připuštěný způsob náhrady.

Nemajetkovou újmu nelze – na rozdíl od škody na jmění – přesně kvantifikovat v penězích. Zákon i Důvodová zpráva zdůrazňují, že zadostiučinění má být přiměřené a že se má jednat o skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

K náhradě při újmě na přirozených právech člověka srov. dále ustanovení § 2956 až § 2971.

Z důvodu údržby našich serverů budou v úterý 28. 6. 2022 od 17:30 nedostupné naše služby. Plánovaná doba výpadku je jedna hodina. Omlouváme se.
Více informací

Nahrávám...
Nahrávám...