Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2962

 Nahoru [Náhrada ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti]

Komentované ustanovení upravuje právo na náhradu za ztrátu na výdělku. tj. náhradu škody (majetkové újmy), v tomto případě ovšem již ve formě ušlého zisku (lucrum cessans). V tom také spočívá první odlišnost od předchozích ustanovení § 2960 a § 2961. Další odlišností je, že náhrada může být poskytnuta nejenom jako jednorázová částka (je-li žalována náhrada zpětně za již uplynulé období), ale též jako opakující se dávky (peněžitý důchod). Zákon nejprve upravuje náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (ustanovení § 2962), dále pak po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě (ustanovení § 2963). K vymezení dočasné pracovní neschopnosti srov. ustanovení § 55 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.

Náhradu za ztrátu na výdělku (tedy náhradu majetkové újmy) je nutno odlišovat od náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 2958, což je naopak náhrada imateriální újmy a její účel je jiný. Zatímco náhrada podle ustanovení § 2962 má sanovat majetkovou újmu, konkrétní ušlý výdělek, náhrada podle ustanovení § 2958 má poškozenému kompenzovat nemajetkovou újmu, a sice trvalé následky újmy na zdraví (omezení možnosti uplatnit se v životě).

Východiska komentovaného ustanovení

Základním východiskem pro náhradu podle ustanovení § 2962 je požadavek plné náhrady škody (újmy). Konkrétně se to u komentovaného ustanovení projevuje tak, že škůdce je povinen k náhradě majetkové škody spočívající ve snížení výdělku v době pracovní neschopnosti v důsledku újmy na zdraví (v případě osoby, která je již výdělečně činná), případně v oddálení doby výdělečné činnosti (v případě žáka a studenta).

Náhrada u výdělečně činné osoby

Náhrada za ztrátu na výdělku poškozenému, který je výdělečně činnou osobou, náleží podle ustanovení § 2962 odst. 1 za dobu pracovní neschopnosti.

Pro zjištění konkrétní výše škody, jež má být nahrazena, se porovnává průměrný výdělek poškozeného s jeho příjmem v době pracovní neschopnosti.

Průměrný výdělek občanský zákoník nijak nedefinuje, ani neodkazuje na úpravu v ZP, nicméně s ohledem na historickou souvislost¹ a požadavek jednotnosti a vnitřní bezrozpornosti právního řádu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publ. č. 30/2007) dovozujeme, že i nyní lze v případě příjmu ze závislé činnosti pro zjištění průměrného výdělku postupovat podle ustanovení § 351 – § 362 ZP.²

V případě příjmu z jiné než závislé činnosti (tj. u osob samostatně výdělečně činných) je nutno zjistit reálný výdělek, tedy příjem se zohledněním nákladů. Pojem "náklady" přitom nelze ztotožňovat s daňově uznatelnými náklady podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (srov. například možnost paušálně uplatňovaných výdajů podle ustanovení § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Pro zjištění výše reálných nákladů (ale též příjmů) nelze proto ani automaticky (bez dalšího) vycházet z údajů uvedených v daňovém přiznání, které nemusejí reflektovat skutečný stav. K daňovému přiznání je nutno přistupovat jako k jednomu z možných důkazních prostředků, jimiž lze dokazovat tvrzení poškozeného (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009). Dále lze vycházet z peněžního deníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3411/2012), případně dalších důkazních prostředků.

Příjmem poškozeného v době pracovní neschopnosti rozumíme náhradu mzdy, platu nebo odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr poskytovanou zaměstnavatelem podle ustanovení § 192 a násl. ZP dávky nemocenského vyplácené podle ustanovení § 23 až § 31 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.

Nejjednodušší situací je to, když poškozený je zaměstnán stále u téhož zaměstnavatele, u něj za odvedenou práci dostává stále stejnou mzdu (plat, případně odměnu z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), a v té chvíli dojde ke škodní události. V takové situaci lze jednoduše zjistit rozdíl mezi průměrným výdělkem a příjmem v době pracovní neschopnosti.

Nejvyšší soud dovodil, že pokud poškozený neměl příjem z výdělečné činnosti v době vzniku škodní události, ale měl jej začít mít později, tedy v době, kdy již byl v pracovní neschopnosti, vznikla mu škoda v podobě ušlého zisku také a lze ji nahradit postupem podle ustanovení § 2962 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1383/2002, či rozsudek ze dne Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2295/2011). Pro výši náhrady v takovém případě je určující výše tzv. pravděpodobného výdělku podle ustanovení § 355 ZP.

Není zcela zřejmé, jak posoudit situaci, kdy poškozený měl se zaměstnavatelem sjednané navýšení mzdy (platu, odměny z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), k němuž mělo dojít v době, kdy poškozený již byl v důsledku škodní události v pracovní neschopnosti (např. zaměstnavatel se se zaměstnancem dohodli na jiném druhu práce), případně opačnou situaci, tzn. pokud měl příjem poškozeného z určité činnosti skončit v době pracovní neschopnosti (např. rozvázání pracovního poměru uplynutím sjednané doby) a následně bez ohledu na škodní událost poškozený žádný příjem již mít neměl. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 5. 1962, sp. zn. 5 Co 153/62 (Rc 54/1962), k tomu dovodil, že náhrada mzdy má být poskytována též v době po skončení pracovního poměru. Tento závěr nicméně podle našeho názoru není kompatibilní s pozdějšími závěry Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1383/2002 a sp. zn. 25 Cdo 2295/2011, které naopak zohledňují pravidelný běh věcí nebýt škodní události, přihlížejí k tomu, že nebýt škodní události, došlo by ke vzniku pracovního poměru. Stejně není zcela zřejmé, jak posoudit situaci, kdy se výdělek poškozeného měl snížit bez souvislosti s újmou na zdraví v době jeho…