dnes je 3.10.2022

Input:

Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 4

1.12.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.1.1.4
Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 4

JUDr. Monika Schön, Ph.D.

[Domněnka rozumnosti, výklad vědomosti a pochybnosti]

V ustanovení § 4 byl zákonodárce zřejmě inspirován historickou úpravou, totiž ustanovením § 1297 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského (dále též "OZO"), které zakládalo domněnku, že "každý, kdo má užívání rozumu, je schopen takového stupně píle a pozornosti, jakého může býti použito při obyčejných schopnostech. Kdo tohoto stupně píle nebo pozornosti opomene, při činech, jimiž nastává zkrácení práv jiného, je vinen nedopatřením". Toto ustanovení bylo nicméně v OZO zařazeno v části upravující deliktní úpravu (náhrada škody způsobené zaviněním, ustanovení § 1295 a násl. OZO).

Do nového občanského zákoníku, a to – na rozdíl od OZO - do jeho obecné části, obdobnou úpravu zákonodárce zařadil zřejmě proto, že chtěl zdůraznit, že "soukromé právo směřuje svou úpravu v prvé řadě k běžnému člověku" (srov. vyjádření v Důvodové zprávě1).

Lze předpokládat, že tím zákonodárce ve skutečnosti měl na mysli nikoli veškerou soukromoprávní úpravu, ale úpravu obsaženou v právních předpisech soukromého práva, tj. zejména v občanském zákoníku a předpisech, které jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru speciality.

Dále lze přepokládat, že navzdory shora zmíněné proklamaci v důvodové zprávě zákonodárce neměl v úmyslu vyloučit z oblasti aplikace ty osoby, které nezařazuje do množiny "běžných lidí" (ať již pro podprůměrné či nadprůměrné vlastnosti uvedené v ustanovení § 4).

Rozum průměrného člověka a schopnost používat jej

V prvním odstavci komentované ustanovení zakládá vyvratitelnou domněnku, že každá svéprávná osoba má:

- rozum průměrného člověka,

- schopnost používat jej s běžnou péčí a opatrností.

Dále zakládá vyvratitelnou domněnku, že u každé svéprávné osoby lze v právním styku rozum průměrného člověka a schopnost používat jej s běžnou péčí a opatrností důvodně předpokládat.

Domněnka se vztahuje k rozumu a schopnosti jej používat u svéprávné osoby, nikoli k vlastní svéprávnosti.

Zmiňuje-li zde zákon svéprávnou osobu, je nutno tím rozumět fyzickou osobu, neboť právnická osoba svéprávností nadána není. Svéprávnost jako způsobilost právně jednat (srov. ustanovení § 15 odst. 2) lze zkoumat toliko u osob, které právnickou osobu zastupují, tj. jednají za ni (srov. ustanovení § 161 a násl.).

S ohledem na celkovou koncepci občanského zákoníku, kterým prolíná mj. teze minimalizace zásahů do soukromé sféry, v tomto případě do svéprávnosti člověka (srov. ustanovení § 55 odst. 1 a 2), je pak podle našeho názoru pojem "svéprávná osoba" třeba vykládat tak, že se domněnka uvedená v ustanovení § 4 odst. 1 použije nejenom ve vztahu k osobám, jejichž svéprávnost nebyla omezena vůbec, ale též ve vztahu k osobám, jejichž svéprávnost omezena sice byla, avšak právní jednání, u něhož se domněnka uvedená v ustanovení § 4 odst. 1 má uplatnit, se týká oblasti, v nichž svéprávnost posuzované osoby nebyla dotčena. Opačný názor (tj. paušální vyloučení aplikace ustanovení § 4 odst. 1 bez ohledu na rozsah zásahu do svéprávnosti člověka) se jeví jako nelogický.

Měřítkem "rozumu průměrného člověka" a "schopnosti používat jej s běžnou péčí a opatrností" není aritmetický průměr inteligenčního kvocientu obyvatelstva, jde spíše o vymezení "běžné osoby", která nemá nikterak podprůměrné ani nadprůměrné (na rozdíl například od osob uvedených v ustanovení § 5 odst. 1) vlastnosti. K hledisku rozumnosti spotřebitele srov. například rozsudek ESD (nyní Soudní dvůr Evropské unie) ze dne 6. 7. 1995, sp. zn. C-470/93 ve věci Handel und Gewerbe Köln v. Mars.

Na pozadí úpravy obsažené v ustanovení § 4 odst. 1 lze spatřovat též souvislosti se soukromoprávní zásadou vigilantibus iura scripta sunt, nabádající osoby k bdělosti, ke střežení svých práv, a se zásadou ochrany dobré víry. Toto pojetí je též spojeno se zásadou svobody osob a zásadní dispozitivností soukromoprávní úpravy. Skutečnost, že osoby si mohou smluvně sjednat jinou úpravu (zásada autonomie vůle), než je obsažena v právním předpise, je nevyhnutelně spojena též s důsledky, které s sebou taková odchylka nese, tj. s odpovědností osob. Stát zde deklaruje odklon od paternalismu a zdůrazňuje povinnost osob střežit si svá práva, neboť to je v první řadě jejich soukromou věcí, nikoli věcí státního dohledu.

Význam domněnky upravené v ustanovení § 4 odst. 1 spatřujeme v určité garanci předvídatelnosti jednání osob v právním styku a s tím související ochraně třetích osob, tj. těch, které vstupují do právních vztahů s osobou, u níž se rozum a schopnost jej používat zkoumá. Předvídatelnost pak přispívá k právní jistotě v soukromoprávních vztazích.2

Domněnka v ustanovení § 4 odst. 1 je konstruována jako vyvratitelná, tedy připouští důkaz opaku.3

Vědomost a pochybnost

Druhý odstavec komentovaného ustanovení má interpretační charakter: uvádí, jak je nutno interpretovat pojmy "vědomost" a "pochybnost" použité v zákonné úpravě.

Jde o obecnou úpravu, jež může být vyloučena úpravou zvláštní. Výluka zvláštní úpravou pak může spočívat nejenom ve vlastním odchylném jazykovém znění, ale lze ji dovodit též za pomoci výkladových pravidel podle ustanovení § 2, zejména použitím teleologického výkladu.

Zákonodárce v ustanovení § 4 odst. 2 sice hovoří o použití pojmů vědomost a pochybnost v "právním řádu", je však zřejmé, že toto ustanovení lze aplikovat pouze tehdy, je-li aplikovatelná úprava občanského zákoníku (srov. též ustanovení § 9 odst. 2 a § 3029 odst. 2), nikoli nad jeho rámec (ve vztahu k trestnímu právu ostatně již aplikovatelnost ustanovení § 4 odst. 2 vyloučila též judikatura, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 449/2015).

Vědomost zákonodárce v ustanovení § 4 odst. 2 spojuje s takovou vědomostí, kterou si důvodně osvojí osoba "případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé", tzn. určující je objektivní hledisko, není nutné skutečné osvojení si vědomosti osobou (subjektivní hledisko).

Při zvažování "postavení" osoby je nutno v první řadě vycházet z "normální" (ve smyslu "běžné") svéprávné osoby s rozumem průměrného člověka (ustanovení § 4 odst. 1), vyšší úroveň nároků lze

Nahrávám...
Nahrávám...