Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2945

 Nahoru[Škoda na odložené věci]

Ustanovení § 2945 navazuje na dřívější úpravu (srov. § 433 odst. 2, § 436, § 437 ObčZ), odlišuje se však systematicky a dále v některých detailech. Nezměněna ovšem zůstala základní koncepce, tzn. odpovědnost za věci odložené na místě k tomu určeném či obvyklém, odpovědnost provozovatele hlídaných garáží a podobných zařízení a omezená lhůta k uplatnění práva na náhradu.

Jde o přísnou objektivní odpovědnost, u níž není vyžadováno zavinění ani porušení právní povinnosti (jde tedy o odpovědnost za výsledek), a dokonce není připuštěna ani možnost liberace jako například u předchozího § 2944, ani omezení co do hodnoty jako u předchozí úpravy (srov. § 434 odst. 1 ObčZ) nebo u aktuální úpravy odpovědnosti za škodu na věcech vnesených (srov. § 2948 odst. 1).

Zákon v tomto případě chrání osobu, která věc (dopravní prostředek) odloží a tím ztrácí možnost kontroly nad ní, a naopak vede osobu provozovatele, u něhož byla věc (dopravní prostředek) odložena, aby dostatečnou kontrolu nad ní zajistila.

Předpoklady vzniku odpovědnosti u škody na odložených věcech

V odst. 1 větě první komentovaného ustanovení jsou vymezeny tyto předpoklady vzniku odpovědnosti:

1. Provozování činnosti spojené zpravidla s odkládáním věcí. Zákon nevymezuje nijak podrobněji, co rozumí provozováním činnosti spojené zpravidla s odkládáním věcí. Z judikatury lze dovodit, že jde o širokou škálu činností, které lze sotva vymezit určitěji. V praxi nicméně výklad tohoto spojení nečiní obtíže. Tradičně se uvádějí např. poskytování zdravotních služeb (kdy dochází zpravidla k odkládání oblečení), poskytování služeb kulturními, sportovními aj. zařízeními (rovněž zpravidla dochází k odkládání svršků), ale též činnost školských zařízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu SR ze dne 23. 6. 1983, sp. zn. 1 Cz 45/83). Samoobslužný prodej sám o sobě není podle judikatury činností, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí, nicméně takovou činností se stává, jestliže provozovatel k odkládání věcí sám vybízí, vyžaduje je [srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1976, sp. zn. 13 Co 32/76 (Rc 13/1978)].

Zákon neomezuje ani druhově, ani co do hodnoty či jakkoliv jinak věci, které mohou být takto odloženy.

1. Odložení věci na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají. Odložením věci je nutno rozumět situaci, kdy osoba ztrácí kontrolu nad věcí, zanechá ji mimo sféru svojí dispozice a nemá možnost ji opatrovat [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 1983, sp. zn. 1 Cz 18/83 (Rc 7/1985)]. Věc musí být zanechána na místě k tomu provozovatelem určeném, a neurčí-li provozovatel takové místo, pak na místě k tomu obvyklém. Jestliže na místě k tomu určeném nelze věc odložit z objektivních důvodů (např. přeplněný věšák), odpovídá provozovatel za škodu i na věcech odložených na místě k tomu obvyklém [srov. rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 2. 1981, sp. zn. 11 C 1637/1980 (Rc 13/1985)].

Pokud osoba neztratí možnost věc opatrovat, má ji nepřetržitě ve své dispozici, není splněna podmínka odložení věci [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 1983, sp. zn. 1 Cz 18/83 (Rc 7/1985)].

Provozovatel se nemůže zprostit odpovědnosti tím, že by vůbec neurčil místo, na něž mají být věci odkládány. I kdyby místo neurčil, je-li provozování jeho činnosti zpravidla spojeno s odkládáním věcí, lze věci odkládat na místě k tomu obvyklém a provozovatel odpovídá za škodu, která na nich vznikla. Ani případný nedostatek technického a prostorového vybavení nezbavuje provozovatele odpovědnosti za škodu na odložených věcech [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1975, sp. zn. 2 Cz 42/76 (Rc 25/1978)]. Zákon nicméně umožňuje provozovateli, aby místo k odkládání věcí určil a tím vymezil místo, u něhož svým způsobem garantuje kontrolu nad odloženými věcmi, a současně tím vyloučil odpovědnost za škodu na věcech odložených kdekoliv jinde. Může takto určit i např. trezor, pokladnu apod. k odkládání cenných věcí (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 1980, sp. zn. 10 Co 187/80). Pokud je provozování činnosti spojeno s tím, že se osoba postupně zdržuje ve více místnostech (např. u lékaře čekárna a následně ordinace), může provozovatel vyžadovat, aby si osoba své věci vzala vždy s sebou do místnosti, v níž se právě zdržuje [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 1963, sp. zn. 6 Cz 35/63 (Rc 16/1964)].

1. Vznik škody (poškození, ztráta, zničení) na odložené věci. Poškozením je nutno rozumět hmotnou škodu na věci (vlastní poškození, ztrátu či zničení), nikoliv snížení její tržní hodnoty samo o sobě.¹
2. Příčinná souvislost. Jde o odpovědnost za škodu, proto musí být dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a odložením věci.

Shora uvedené předpoklady vzniku odpovědnosti musejí být splněny kumulativně.

Předpoklady vzniku odpovědnosti u škody na dopravních prostředcích v hlídané garáži

Předpoklady vzniku odpovědnosti u provozovatele hlídané garáže či zařízení podobného druhu jsou podobné:

1. Provozování hlídané garáže či zařízení podobného druhu. Pro vznik odpovědnosti podle § 2945 odst. 1 je rozhodné provozování hlídané garáže nebo podobného zařízení. Není podstatné, zda je odložení dopravního prostředku zpoplatněno či nikoliv. Hlídaným je takové zařízení (garáž, parkoviště nebo obdobné zařízení), kde provozovatel deklaruje a vykonává ostrahu, vybavení zařízení slouží ke kvalifikovanému zabezpečení vybavených vozidel a osoba, která si tam auto umístí, proto hlídání vozidla předpokládá [shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5758/2015 (Rc 41/2018); v této věci Nejvyšší soud dovodil, že za hlídané nelze považovat tzv. P + R (park and ride) parkoviště]. Konkrétní způsob hlídání je bez významu, stejně jako to, zda provozování hlídané garáže (parkoviště) je předmětem podnikatelské činnosti provozovatele [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1463/97 (Rc 13/2001)]. Zpoplatnění parkování (vybírání parkovného) samo o sobě neimplikuje, že jde o garáž či parkoviště hlídané. Parkovné může být pouhou úplatou za pronájem parkovacího místa [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1174/2003 (Rc 186/2004)]. Rovněž samotné umístění závory u parkoviště není indikací přítomnosti ostrahy, závora může omezovat vjezd a výjezd z parkoviště za účelem zabezpečení výběru platby parkovného, a nemusí mít tedy nic společného s ostrahou.
2. Odložení dopravního prostředku na hlídaném parkovišti či obdobném zařízení. Stejně jako u odložené věci, též u dopravního prostředku je vyžadováno jeho odložení na místě střeženého parkoviště, případně obdobného zařízení.
3. Vznik škody (poškození, ztráta, zničení) na odloženém dopravním prostředku či jeho příslušenství. Odpovědnost se váže ke škodě, tj. poškození, ztrátě nebo zničení, dopravního prostředku či jeho příslušenství, nikoliv k jiným věcem, které mohly být v dopravním prostředku zanechány. Ve vztahu k nim provozovatel podle § 2945 bez dalšího za škodu neodpovídá. K vymezení příslušenství srov. § 510 a násl. Judikatura za příslušenství dopravního prostředku výslovně označila autorádio, rezervní pneumatiku, kanystr, sadu klíčů a jiných opravářských potřeb, potahy sedadel [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 28. 6. 1983, sp. zn. 4 Cz 46/83 (Rc 9/1985)].

Odpovědnost provozovatele za škodu i na dalších věcech vyjma příslušenství by připadala v úvahu, pokud by si účastníci v tomto směru sjednali režim odlišný od zákonné úpravy (tomu nic nebrání), případně pokud by odpovědnost provozovatele byla založena z jiného právního důvodu než ustanovením § 2945 (např. obecnou úpravou odpovědnosti za škodu).

1. Příčinná souvislost. Podmínkou odpovědnosti je opět příčinná souvislost mezi umístěním dopravního prostředku v hlídané garáži (obdobném zařízení) a vznikem škody.

Odpovědnost za škodu na dopravních prostředcích mimo hlídané garáže

Samostatnou otázkou je, zda podle § 2945 odst. 1 věty první lze dovodit též odpovědnost za škodu na dopravních prostředcích umístěných jinde než v hlídaných garážích a zařízeních podobného druhu.

Za účinnosti ObčZ judikatura dovodila, že podle § 433 odst. 2 ObčZ může vzniknout odpovědnost provozovatele za škodu na dopravním prostředku zanechaném na místě k tomu určeném, jestliže provozování činnosti je s takovým zanecháním zpravidla spojeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4170/2010, v níž šlo o ztrátu vozidla klienta z hotelového parkoviště, kde jej klient zanechal, když šel do sauny; k odcizení vozidla došlo zřejmě za pomoci klíčů od vozidla, které byly uloženy v šatní skříňce hotelu a odtud byly také odcizeny; dovolací soud dovodil, že využití sauny je spojeno s odkládáním věcí, včetně dopravního prostředku, jímž se na místo poškozená osoba dopravila, a lze proto dovozovat odpovědnost podle § 433 odst. 2 ObčZ).

Nová úprava se ovšem od předchozí liší v několika směrech. Jednak nestanoví žádný limit pro výši náhrady škody (zatímco dřívější úprava stanovovala limit 5.000 Kč, srov. § 434 odst. 1 ObčZ ve spojení s § 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb.), jednak se liší svojí systematikou.

Právě ze systematiky, kdy úprava odpovědnosti za škodu na dopravních prostředcích je zařazena jako druhá věta v § 2945 odst. 1, lze dovozovat, že tato druhá věta je lex specialis ve vztahu k první větě § 2945 odst. 1, a tedy její použití u dopravních prostředků vylučuje.² Tato otázka nicméně, pokud je nám známo, nebyla judikaturou vyšších soudů řešena.

Povinná osoba

Osobou odpovědnou za škodu a povolanou k její náhradě je vždy provozovatel (provozovatel činnosti spojené s odkládáním věcí v případě odložené věci, provozovatel hlídané garáže či obdobného zařízení v případě škody na dopravním prostředku či jeho příslušenství).

Uplatnění práva na náhradu škody u provozovatele

Ve druhém odstavci komentovaného ustanovení zákon stanoví požadavek uplatnění práva na náhradu škody u provozovatele a přitom vymezuje dvě lhůty omezující možnost jeho uplatnění:

1. lhůtu bez zbytečného odkladu – bez zbytečného odkladu musí poškozený právo na náhradu škody uplatnit u provozovatele. Z logiky věci plyne, že je tím míněno bez zbytečného odkladu poté, kdy se o vzniku škody poškozený dozvěděl, tedy jde o subjektivní lhůtu,
2. lhůtu patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět – nejpozději je nutno právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět, tj. musel zjistit okolnosti, z nichž lze učinit závěr o vzniku škody.

Uplatnění práva na náhradu škody je jednostranným právním jednáním, tzn. musí se dostat do sféry adresáta (provozovatele) a musí být…