Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2959

 Nahoru [Náhrada reflexní újmy]

Usmrcením osoby či ublížením na zdraví určité osobě může vzniknout též nemajetková újma jiné osobě, tj. sekundární oběti. Nemajetková újma sekundární oběti bývá označována též jako reflexní či nepřímá újma.

Vývoj právní úpravy a judikatury

OZ původně žádnou úpravu náhrady reflexní újmy neobsahoval. Již tehdy však judikatura vyšších soudů dovodila možnou odpovědnost škůdce ve vztahu k tzv. sekundární oběti. V případě usmrcení osoby totiž dochází mj. k zásahu do práva na rodinný život, do práva na soukromí osob blízkých přímo poškozenému, resp. primární oběti (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23 C 52/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01). Na tuto judikaturu zákonodárce reagoval ustanovením § 444 odst. 3 OZ ve znění účinném od 1. 5. 2004, v němž stanovil paušální částky, které měly být na náhradě přiznávány taxativně vyjmenovaným osobám (částku 240.000 Kč pro manžela, děti, rodiče, jiné osoby blízké žijící ve společné domácnosti s přímým poškozeným, částku 175.000 Kč pro sourozence, částku 85.000 Kč pro rodiče počatého, avšak dosud nenarozeného dítěte). Tato úprava byla však - oprávněně - kritizována mj. pro svou paušalizaci, neboť nereflektovala variabilitu rodinného života (existence formálního rodinného vztahu neindikuje automaticky vznik reflexní újmy; např. rozvádějící se manžel při usmrcení manželky nemusí pociťovat nemajetkovou újmu, stejně tak dítě, které s rodičem nežije v kontaktu, nejeví o něj zájem, nemusí pociťovat nemajetkovou újmu při usmrcení rodiče atd.). Dalším nedostatkem této úpravy bylo, že stanovovala konkrétní částky náhrady paušálně, bez ohledu na možnou individuálnost v konkrétních věcech.

Snahou zákonodárce při formulaci ustanovení § 2959 bylo především vyhnout se automatickému přiznávání předem fixně stanovených částek, jak tomu bylo v ustanovení § 444 odst. 3 OZ (srov. Důvodovou zprávu¹ k ustanovení § 2951 až § 2971 a v ní vyjádřenou kritiku předchozí úpravy).

Znění ustanovení § 2959 ani Důvodová zpráva podle našeho názoru nesvědčí o snaze zákonodárce o diskontinuitu s dřívější úpravou či se závěry judikatury vztahující se k dřívější úpravě. Domníváme se proto, že judikatura vztahující se k ustanovení § 2959 bude na dřívější rozhodovací praxi navazovat. Ostatně tomu nasvědčují též dosavadní rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, které zdůrazňují význam principů plynoucích z ustanovení čl. 10 odst. 2 LZPS, čl. 8 dost. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8) a též čl. 10.301 Principů evropského deliktního práva (PETL).

Charakter újmy

Podle ustanovení § 2959 má být nahrazena újma způsobená úmrtím či zvlášť závažným ublížením na zdraví přímo poškozeného (primární oběti).

Z dosud dostupné judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit tendenci k restriktivnímu výkladu pojmu "zvlášť závažné ublížení na zdraví", kdy tuto kategorii má naplňovat takové ublížení na zdraví, jehož následky se prakticky blíží úmrtí primárně poškozeného, např. kómatické stavy, závažná poškození mozku, ochrnutí výrazného rozsahu apod., kdy následky jsou pro blízké osoby, tj. sekundární poškozené, srovnatelné s usmrcením primární oběti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, tento rozsudek byl napaden ústavní stížností, řízení o ní je vedeno pod sp. zn. I. ÚS 3449/19 a ke dni odevzdání tohoto komentáře nebylo skončeno).

Újma tedy spočívá v narušení či spíše faktickém ukončení vztahu primárního a sekundárního poškozeného, který dříve byl dána který by se – nebýt škodlivého zásahu – mohl rozvíjet.

Nelze přitom apriori a bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci zobecnit, která z uvedených újem (tj. úmrtí či těžké ublížení na zdraví) je z hlediska sekundárního poškozeného závažnější a za kterou má být poskytnuta vyšší částka. V usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 4 To 18/2016, Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že újma způsobená tím, že dítě je trvale ve vegetativním stavu, je pro matku primárně poškozeného obvykle horší než usmrcení dítěte.

Jednotný názor dosud – pokud je nám známo – nepanuje na situaci, kdy duševní útrapy sekundárního poškozeného přerostou do psychického onemocnění. Část teorie dovozuje, že v tom případě již nejde o újmu odškodnitelnou v režimu ustanovení § 2958 coby reflexní újmu, ale o přímou újmu na zdraví podle ustanovení § 2958.² Nejvyšší soud ovšem opačně dovodil, že jde stále o reflexní újmu, která má být nahrazena podle ustanovení § 2959, a skutečnost, že u sekundárního poškozeného došlo k rozvoji psychického onemocnění, má být zohledněna při stanovení výše zadostiučinění. Rozvoj duševního onemocnění podle dovolacího soudu svědčí o mimořádné intenzitě zásahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 302/2018).

Smysl a účel náhrady podle ustanovení § 2959

Stejně jako u ustanovení § 2958, jde o náhradu nemajetkové újmy, kterou z povahy věci nelze nahradit uvedením do původního stavu, nelze ji zcela objektivizovat, nelze ji exaktně vyjádřit v penězích.

Smyslem a účelem peněžité náhrady podle ustanovení § 2959 je proto alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé v důsledku škodlivého zásahu do osobnostní sféry poškozeného, případně umožnit poškozenému, aby si nemajetkovou újmu (objektivně těžko měřitelnou a na peníze nikoli exaktně převoditelnou) kompenzoval tím, že si pomocí peněžité náhrady zpříjemní či usnadní život jinak [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (Rc 85/2019)].

Náhrada podle ustanovení § 2959 má v první řadě funkci satisfakční, tj. přiměřeně vyvážit, resp. zmírnit nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu. Dále může mít též funkci preventivně – sankční (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).

Aktivní legitimace

Aktivně legitimovaným k náhradě újmy podle ustanovení § 2959 je osoba blízká, jež utrpěla nemajetkovou újmu v důsledku usmrcení či zvlášť závažného ublížení na zdraví primárně poškozeného. Jestliže zákon výslovně zmiňuje manžela, rodiče a dítě vedle jiných osob blízkých, nelze z toho dovozovat žádné zvláštní postavení zmiňovaných ani důvod pro odlišnou výši náhrady. Ve vztahu ke každé osobě blízké je třeba posuzovat kritéria pro vznik práva na náhradu újmy podle ustanovení § 2959 samostatně.

Základní výše náhrady podle ustanovení § 2959

Jak již shora uvedeno, nelze výši nemajetkové újmy sekundárního poškozeného objektivizovat či exaktně vyjádřit přesnou částkou v penězích. Je nicméně nutno nějakým způsobem kritéria pro stanovení výše náhrady objektivizovat tak, aby ve srovnatelných případech byly přiznávány srovnatelné částky (srov. též požadavek proporčnosti formulovaný Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).

Po nabytí účinnosti NOZ se soudy při zvažování základní částky pro náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 2959 držely do určité míry předchozí právní úpravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Později však došlo ke změně, když Nejvyšší soud v reakci na dosavadní vývoj v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2015 (Rc 85/2019), dospěl k závěru, že za základní částku náhrady lze považovat v případě nejbližších osob, tj. manžel, rodiče a děti, dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti primárně poškozeného. Pro náhradu újmy vzniklé smrtí poškozeného v roce 2019 se tak bude vycházet z takového průměrné mzdy za rok 2018, jež byla ve výši 31.885 Kč,³ základní částka náhrady pak bude ve výši 637.700 Kč (dvacetinásobek částky 31.885 Kč).

Jedná se o základní částku, jejíž výši je nutno upravit v závislosti na dalších okolnostech věci (kritériích formulovaných judikaturou), k tomu srov. níže. Výhodou odvození základní částky od výše průměrné hrubé měsíční mzdy je reflexe ekonomického vývoje ve společnosti. Z důvodu flexibility jsou tzv. Metodikou podobně odvozovány částky náhrady podle ustanovení § 2958 (srov. komentář k ustanovení § 2958).

Okolnosti ovlivňující výši náhrady podle ustanovení § 2959

V rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 – v návaznosti na předchozí judikaturu (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14) - Nejvyšší soud formuloval tato kritéria, resp. okolnosti, k nimž má být přihlíženo:⁴

1) Okolnosti na straně primárně poškozeného a sekundárních obětí:

a) intenzita jejich vztahu,

Právě kvalita vztahu (nikoli formální charakter vztahu) mezi primárním poškozeným a sekundární obětí má mít pro posouzení výše náhrady zásadní význam. Předmětem náhrady je totiž především ztráta tohoto reálného vztahu, psychické strádání v důsledku ztráty blízkého člověka.

b) věk zemřelého a pozůstalých,

Věk primárně a sekundárně poškozeného je významnou indicií, která objektivně ovlivňuje rozsah způsobené újmy. Je například rozdíl újmy rodičů při usmrcení novorozeného dítěte či dítěte útlého věku a usmrcení dospělého dítěte, rozdíl mezi usmrcením rodiče pro dítě útlého věku a dítě dospělé aj. Od věku primárního a sekundárního poškozeného lze též odvodit (předpokládanou) délku časového úseku, po který mohl v budoucnu vztah primárního a sekundárního poškozeného trvat a rozvíjet se, nebýt škodlivého zásahu (např. u shora uvedeného případu ztráty rodiče dítěte útlého věku bylo dítě připraveno o takřka celou dobu, po kterou by si – nebýt škodlivého zásahu – mohlo rozvíjet svůj vztah s rodičem a těšit se z něj).

c) případná existenční závislost na zemřelém,

Při zvažování tohoto kritéria nelze zaměňovat právo sekundární oběti na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 2959 a případně na něm nezávislé právo na náhradu škody (tj. majetkové újmy) podle ustanovení § 2960 (majetkové nároky spojené se ztrátou výživy). V případě existenční závislosti z hlediska ustanovení § 2959 jde spíše o to, že sekundární poškozený ztrácí osobu, která jej zabezpečovala nejenom ekonomicky, ale též mu poskytovala komplexní péči, podporu a ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 14012/2015). Zohledňuje se zde tedy případná ztráta osoby, která sekundárnímu poškozenému poskytovala podporu, na níž byl sekundární poškozený závislý.

d) případné poskytnutí jiné satisfakce.

V konkrétních věcech lze pak zohlednit též další mimořádná specifika. V rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, Nejvyšší soud dále zohlednil to, že sekundární poškozená (sedmiletá dcera matky zesnulé při dopravní nehodě) byla osobně přítomna dopravní nehodě a v útlém věku přímo viděla svou matku umírat, což je sám o sobě natolik negativní zážitek, že se s jeho následky bude vyrovnávat do konce života. V rozsudku ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, Nejvyšší soud dále zohlednil traumatizující způsob usmrcení dítěte – primárně poškozeného, který vykonával práci horníka a při výkonu této práce došlo k jeho zavalení a udušení v dole.

2) Okolnosti na straně škůdce (odpovědné osoby, původce zásahu):

e) postoj škůdce,

Postoj škůdce může významně ovlivnit vnímání újmy sekundárním poškozeným. Význam z hlediska výše náhrady podle ustanovení § 2959 proto může mít (upřímně) projevená lítost, vstřícné chování k sekundárním poškozeným, dobrovolná náhrada škody, omluva aj. Tyto mohou zmírnit následky nemajetkové újmy. Naopak prohloubit je mohou lhostejnost, obstrukce, arogance, vyjádření bezcitnosti, následná prezentace události na sociálních sítích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018) aj. Vlastní popírání viny ze strany škůdce nelze považovat za okolnost, která by sama o sobě mohla ovlivnit výši peněžité náhrady. Tvrzení vlastní neviny patří totiž k základním právům škůdce a samo o sobě neprohlubuje újmu sekundární oběti, nejde-li o exces (arogantní postoj škůdce). Případný vstřícný přístup ze strany škůdce lze zohlednit, neboť vstřícné jednání může přispět ke zmenšení újmy sekundární oběti.

f) dopad události do jeho duševní sféry,

Též negativní vliv škodní události do duševní sféry samotného škůdce může (byť spíše výjimečně) ovlivnit výši náhrady. Tato okolnost zpravidla úzce souvisí s postojem škůdce a může být významná též z hlediska prožívání újmy nepřímo poškozeným.

g) majetkové poměry škůdce,

Majetkové poměry škůdce nejsou samy o sobě určující pro výši náhrady podle ustanovení § 2959. Odvozování výše náhrady od majetkových poměrů bez dalšího by vedlo k neakceptovatelným důsledkům. V první řadě by tím byl popřen smysl náhrady újmy, neboť rozsah újmy nesouvisí nijak s majetkovými poměry škůdce. Dále by bylo neakceptovatelné, aby tutéž újmu různí škůdci nahrazovali různě. K majetkovým poměrům škůdce tedy lze přihlížet pouze jako k určitému korektivu, který v odůvodněných případech může být důvodem pro moderaci výše náhrady tak, aby byla reálná možnost uspokojení přiznaného nároku [shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (Rc 85/2019); k možnosti moderace s ohledem na majetkové poměry škůdce srov. též ustanovení § 2953]. V úvahu se přitom berou nejenom aktuální majetkové poměry škůdce, ale též jeho věk a z něj vyplývající možnost nahradit vzniklou újmu v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015).

h) forma zavinění, případně též spoluzavinění primárně poškozeného.

Vyšší míra zavinění je zpravidla spojena s výraznějšími účinky…