Mgr. Milan Vaňkát
NahoruÚvod
Již víme, že prodej zboží přes internet se považuje za podnikání. Samotný e-shop je po technické stránce webovou aplikací a po právní stránce prostředkem komunikace na dálku. Pokud jde o jednotlivé smluvní strany, tak na jedné straně stojí provozovatel e-shopu (podnikatel, prodávající) a na druhé straně zákazník (kupující, spotřebitel či podnikatel). Jak bylo již uvedeno, jedním z nejčastějších smluvních typů uzavíraných prostřednictvím e-shopu je kupní smlouva.
Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Uvedená definice nic neříká o motivu obou stran, ale žádná z nich transakci nečiní bez důvodu. Kupující věc chce koupit, a tedy ji z nějakého důvodu potřebuje. Prodávající věc má a chce ji prodat. Smyslem koupě tak je uspokojit obě dvě strany. Nicméně není-li kupec, není ani koupě.
Jak bylo již zmíněno, situace se komplikuje při koupi mezi podnikatelem a spotřebitelem – obě strany si totiž nejsou rovné. Spotřebitel je podstatně chráněn a prodávajícímu (podnikateli) platné právní předpisy ukládají řadu povinností, které musí vést v patrnosti a měl by je respektovat. Pokud tak podnikatel nebude činit, je vystaven riziku sankce, která může být podnikateli uložena prostřednictvím práva soukromého i veřejného. Neznalost zákona neomlouvá a je na podnikateli, zda bude postih programově riskovat anebo se případné sankci pokusí předejít.
Je-li na jedné straně smluvního vztahu spotřebitel a došlo-li k užití prostředku komunikace na dálku, má to své právem předvídané následky. Některé následky byly stručně zmíněny v předchozí lekci. Převážná část se týká ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Jedná se o aplikaci ustanovení na ochranu spotřebitele a při užití prostředku komunikace na dálku. V této lekci si projdeme některá podstatná ustanovení občanského zákoníku, a to konkrétně ustanovení o tzv. spotřebitelských smlouvách, včetně odpovědnosti podnikatele za jakost plnění, záruky a reklamace.
NahoruObecná ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem
Z pohledu občanského zákoníku jsou významné především § 1810 až 1867 NOZ, v nichž jsou zakotvena ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Z nich jsou pro potřeby našeho výkladu podstatné § 1810 až 1840 NOZ, která obsahují tzv. obecná ustanovení. Z nich totiž plynou podnikateli některé obecné a některé konkrétní povinnosti, příkazy a další konsekvence.
Z uvedených lze vyzdvihnout především následující:
-
veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva,
-
pokud lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější,
-
k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona určených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží; to platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje,
-
má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele; to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem,
-
k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá,
-
podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas,
-
má-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu (díl 4, hlava I, část čtvrtá NOZ), nevyžaduje se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy nelze spojit postih; využije-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu (jde o § 1817 až 1867 NOZ), považuje se lhůta pro odstoupení za zachovanou, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle podnikateli oznámení, že od smlouvy odstupuje,
-
textová podoba je zachována, jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem, že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat.
Dále je třeba uvést, že existují určitá ujednání, která občanský zákoník ve vztazích se spotřebiteli výslovně zakazuje. Tato „zakázaná ujednání” jsou uvedena v § 1814 NOZ, podle kterého se zvláště zakazují ujednání, která:
-
vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy,
-
spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,
-
umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,
-
zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli,
-
zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,
-
zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,
-
dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran,
-
odkládají určení ceny až na dobu plnění,
-
umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,
-
zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele,
-
přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají…
