dnes je 31.1.2023

Input:

Minimální obsah e-shopu a informační povinnost

27.4.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.5
Minimální obsah e-shopu a informační povinnost

Mgr. Milan Vaňkát

Minimální obsah e-shopu

Než se budeme zabývat konkrétním minimálním obsahem e-shopu, podíváme se pro úplnost i na problematiku samotného internetového práva. Zjednodušeně řečeno je internet systémem navzájem propojených počítačových sítí, který slouží především ke komunikaci. Byť webové stránky a e-mailová pošta nejsou jedinou službou, kterou internet nabízí, tak pro většinu z nás se bude jednat zřejmě o služby nejužívanější. Internetové právo by tak bylo možné označit za soustavu právních norem jako pravidel chování, která se vztahují k internetu jako systému navzájem propojených počítačových sítí a ke komunikaci v rámci tohoto systému a která se týkají webových stránek (www) či jiných služeb internetu.

Podle odborné literatury se internetovým právem rozumí „… účelový soubor právních norem z různých právních odvětví, které upravují vztahy vznikající při používání internetu, resp. veřejných počítačových sítí. Netvoří právní odvětví, je součástí práva informačních technologií (počítačové právo). Specifická technická povaha internetu jako soustavy vzájemně propojených serverů, k nim připojených počítačů a datových komunikací mezi nimi, vyvolává specifické právní otázky, které se týkají jen tohoto média.…”1 Uvedené právní otázky se pak mohou týkat mimo jiné autorského práva (sdělování autorského díla v elektronické podobě veřejnosti, tj. například ukládáním různých nehmotných statků na síť), doménových jmen a řešení sporů o ně (tzv. doménové spory), ochrany osobních údajů, elektronického obchodu, odesílání zpráv apod. Nejedná se, ani se nemůže jednat o výčet vyčerpávající či uzavřený. Problematika e-shopu tedy nesporně spadá mezi otázky, kterými se internetové právo zabývá.

„Internetem” či „elektronickými prostředky” jsme se dosud zabývali především v souvislosti s občanským zákoníkem a zákonem o ochraně spotřebitele. S ohledem na oba tyto zákony lze shrnout především následující. V občanském zákoníku lze nalézt několik zmínek o internetu a o elektronických prostředcích. Například v § 1830 NOZ se uvádí, že pokud podnikatel umožňuje spotřebiteli odstoupit prostřednictvím vyplnění a odeslání vzorového formuláře pro odstoupení od smlouvy na internetových stránkách, potvrdí spotřebiteli bez zbytečného odkladu v textové podobě jeho přijetí. Uvedené ustanovení počítá s případnou existencí internetových stránek podnikatele, avšak jedná se spíše jen o konstatování místa či prostředku, v jehož rámci je možné za stanovených podmínek odstoupit od smlouvy.

Dále je internet uveden v § 1840 odst. 1 písm. j) NOZ, který obsahuje jednu z výjimek, kdy se neuplatní § 1820 až § 1839 NOZ, tj. že se neuplatní na smlouvu uzavřenou s poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací prostřednictvím telefonního automatu za účelem jeho používání nebo uzavřenou za účelem jediného spojení spotřebitele telefonem, faxem nebo internetem. „Vyloučeny jsou smlouvy o jednorázovém poskytnutí telekomunikační služby, a to jednak smlouvy uzavřené s poskytovatelem veřejně dostupné služby prostřednictvím telefonního automatu za účelem jeho užití, jednak smlouvy uzavřené s jiným poskytovatelem telekomunikačních služeb o jednorázově poskytnuté službě v podobě telefonického spojení, faxovém či internetovém spojení spotřebitele”.2

Pokud jde o elektronické prostředky, výchozími jsou ustanovení § 561 odst. 1 a § 562 NOZ. Podle § 561 odst. 1 NOZ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího; podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé; jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Podstatný pak je především § 562 odst. 1 NOZ. Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

V rámci zákona o ochraně spotřebitele lze poukázat především na § 11a ZOSP a § 14 odst. 1 ZOSP. Podle § 11a ZOSP je prodávající při prodeji výrobků nebo poskytování služeb elektronickými prostředky prostřednictvím internetových stránek povinen spotřebitele předem zřetelným způsobem informovat o tom, zda platí nějaká omezení pro dodání výrobků nebo poskytnutí služby a jaké způsoby platby jsou přijímány. Podle § 14 odst. 1 ZOSP prodávající informuje spotřebitele jasným, srozumitelným a snadno dostupným způsobem o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který je pro daný typ nabízeného, prodávaného, poskytovaného nebo zprostředkovaného výrobku nebo služby věcně příslušný. Informace musí zahrnovat též internetovou adresu tohoto subjektu; jestliže prodávající provozuje internetové stránky, uvede tyto informace rovněž na těchto internetových stránkách. Pokud smlouva uzavřená mezi prodávajícím a spotřebitelem odkazuje na obchodní podmínky, uvede informace podle věty první a druhé rovněž v těchto obchodních podmínkách. V případě sporu mezi spotřebitelem a prodávajícím, který se nepodařilo mezi stranami urovnat přímo, je prodávající povinen spotřebiteli uvedené informace poskytnout v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

K dosud uvedenému lze shrnout, že z hlediska svého obsahu by měl e-shop, resp. samotné internetové stránky, obsahovat především následující:

  • informace stanovené občanským zákoníkem, zejména podle § 1811 odst. 2 NOZ, § 1820 odst. 1 a § 1826 NOZ,

  • informace stanovené zákonem o ochraně spotřebitele, zejména podle § 9 až § 14a ZOSP,

  • vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy,

  • zřetelné informace o tom, zda platí nějaká omezení pro dodání výrobků, jejichž prodej je realizován prostřednictvím e-shopu, a jaké způsoby platby jsou přijímány,

  • informace o subjektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který je pro daný typ nabízeného, prodávaného, poskytovaného nebo zprostředkovaného výrobku nebo služby věcně příslušný.

Informační povinnost

Provozovatel e-shopu má ve vztahu ke spotřebiteli značnou informační povinnost, kterou musí plnit v podstatě již od prvního kontaktu se spotřebitelem. Některé povinnosti vznikají provozovateli ještě před uzavřením smlouvy (viz § 1811 odst. 2 NOZ), některé plynou navíc z toho, že dochází k uzavření smlouvy tzv. distančním způsobem (viz § 1820 odst. 1 NOZ) a některé plynou z toho, že dochází k použití prostředků elektronické komunikace (viz § 1826 a násl. NOZ). Vedle občanského zákoníku stanovuje určitou informační povinnost ve vztahu ke spotřebiteli také zákon o ochraně spotřebitele.

Pokud jde o první ze zmíněných povinností, v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, by měl provozovatel sdělit spotřebiteli tyto skutečnosti:

1) svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj,

2) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,

3) cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech daní a poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění,

4) způsob platby a způsob dodání nebo plnění,

5) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány,

6) údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,

7) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou,

8) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných opatření,

9) údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by mu mohly být známy (§ 1811 odst. 2 NOZ).

Provozovatel nemusí tyto údaje sdělovat, pokud se uzavírá smlouva za účelem vyřizování záležitostí každodenního života, má-li dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření, a o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči. Pokud podnikatel spotřebiteli nesdělil údaje o dalších daních a poplatcích a jiných obdobných peněžitých plněních, které spotřebitel ponese podle bodu 3) nebo o nákladech podle bodu 5) nebo podle bodu 7), není spotřebitel povinen tyto daně, poplatky nebo náklady podnikateli hradit.

Jde-li o povinnosti kvůli distančnímu uzavření smlouvy, měl by provozovatel sdělit

Nahrávám...
Nahrávám...